Bonviván Marek Skolil

Popsal život kariérního diplomata, jímž je on sám od začátku devadesátých let, kdy se vrátil z emigrace ve Francii, aby zaujal místo zástupce prvního českého velvyslance svobodné postsocialistické země v Paříži. Poté sloužil České republice ve Vientamu, Libanonu a nakonec v Chicagu. Pro milovníka hudby, jímž Marek Skolil je, to byla hotová Mekka. Miluje hudbu zvláštní i zábavnou, přijímanou i odmítanou, tak jako miluje jídlo a víno.
Z kariéry českého diplomata dosáhl na post velvyslance sedmadvacítky zemí EU v Alžíru, kde trávil poslední roky. Vypráví o svých zkušenostech s islámem, policií ve státě, který kdysi býval francouzskou kolonií a do Francie se z ní v podstatě dohodí kamenem ( a zpátky také).
Vidí pod pokličku evropské diplomacie, ale nikdy nezapomíná, že je diplomatem. Své vyprávění tím uvodil a pak dál líčil, co obnáší denodenní práce diplomata, stěhování rodin každých pět let  a také,  jak se nejlépe navazují diplomatické styky: 
" Někdy se přes obyčejné venčení psů seznámíte s někým, ke komu byste se jinak nedostali. Ale hlavní pro úspěch je, aby byl diplomat společenský a měl se chuť bavit s jinými. "  Tak mluví ten, který to jako jeden z mála našich dilomatů, technicky vzato, dotáhl téměř nejdál - do pozice velvyslance Sedmadvacítky. 
Když na post v říjnu 2012 nastupoval, o poslání diplomata v českých médiích řekl: 
"Je to zaměstnání, které můžete dělat, jen když vás naplňuje. Sice je velice zábavné, poznáte mnoho zajímavých míst a vlivných lidí, zároveň je dobře honorované a má prestiž, ale v osobním životě vyžaduje velké oběti. Především - jak zaměstnat partnera. S dětmi bývají problémy až v pubertě, kdy cítí větší potřebu zakořenění. Je těžké zhruba každých pět let začínat budovat nový domov a hledat nové přátele, když víte, že za pár let zase odejdete, " řekl kdysi.
Ale dnes už má  právě dvě děti v pubertě - čtrnáctiletého Adama a devítiletou Ellu, krásnou manželku Lydii, která také byla naším hostem a úplně jiné - české starosti.
Ať se mu po letech doma líbí!